NA HOUBÁCH

Bylo to na začátku jedenatřicátého týdne roku 2011, kdy jsem se se svými rodiči a dědou vypravil do vrouteckých hvozdů na houby.

Prý nerostou…

Dovolím si na tomto místě zkonstatovat ten fakt, že tato informace patří k těm, jež skutečnosti odpovídají jen pramálo: houby rostly a třebaže mne osobně z posedu na tatínkových zádech zajímala spousta jiných věcí (např. kterak vypadá smrková či borová šiška…), nasbírali mí rodiče hub, že se jim do košíku téměř nevešly.

Nejlepší sběračkou byla maminka. Nejslabším článkem houbařského řetězce pak děda. Tatínek žehrající na osud (tedy že mě nosí na hřbetě…), byl průměrem. Maminka sbírala houby natolik kvalitně, že se děda jednu chvíli až rozčílil a nikolivěk pouze pravil, nýbrž vzkřiknul: „Ireno, ty mě s…“ – TO KDYŽ MAMINKA V TRÁVĚ NAŠLA „PRAVÁKA“ JAKO HROM – protože sám se lesem ploužil bez valných, houbařsky cenných výsledků.

Finále však bylo bez diskusí úspěšné. Domů do Podbořan jsme si odvezli plný košík hub a dědeček krom toho, že nás v Kryrech uctil chutnou krmí, hrnkem kafe a bábovkou, na maminčiny invektivy stran toho, že by měl do lesa nosit brýle (aby na houby viděl… a to maminka ví, že děda vidí – krom na blízko – jako ostříž…) se rozčiloval pouze na oko a já ho podezírám z toho, že houbičky sbíral tak blbě, jak je sbíral, jen proto, aby mým rodičům udělal radost.

Nakonec to byl on, kdo celé naše houbaření nejvíc odskákal: donesl si totiž v kožichu dvě statná klíšťata, které mu pak páčila z kůže babička.