KRONIKA 2016-m.pdf (7979259)

Zcela vážně uvažuji o tom, že se v nejbližší možné době odstěhuji k babičce a dědovi do Kryr. To je závažné rozhodnutí, které má naprosto racionální podklad, neboť v Podbořanech, kde bydlím, není pro děti mého věku (mimo centrum Jonáš…) zhola nic, co by mne uspokojovalo. Myslím tím nějaké dětské hřiště s houpačkou, prolézačkou, skluzavkou. Nebo to přede mnou rodiče úzkostlivě tají.

Představte si, že v Kryrech vybudovali dokonce bazén! Oni tomu tady sice říkají honosně kašna nebo fontána, to ale nic nemění na tom, že je sem možno zajít a ošplouchnout se.

Aktem naprosto brutálního násilí se na mě podepsala moje maminka, teta Jana a teta Nedomová spolu s babičkou Jitkou a dědou Pavlem.

A to prosím na světě nejsem ještě ani 500 dní…

Dámy a pánové, už je mi rok.

Přesněji řečeno rok a týden, kdy jsem toto své významné životní jubileum oslavil se svými nejbližšími (dříve jim pracovní vytížení a povinnosti nedovolily mi blahopřát). Nicméně v sobotu 22. října 2011 jsme se všichni sešli v prostorách mateřského a rodinného centra Jonáš v Podbořanech – a bylo nás tolik, že mi prsty na obou rukou nestačily na to, abych nás všechny spočítal. Kromě rodičů totiž přišli hned tři babičky, dva dědečkové, dvě tetičky a tři strýčkové.

Dostal jsem svůj první dort. Svítila na něm jedna svíčka a byl celý, celičký jenom můj. Také jsem ho řádný kus zbaštil. Ochutnat jsem dal ale i všem ostatním.

Všichni mi pak popřáli všechno nejlepší a dostal jsem i kupu dárků. Celý den jsme si pak v Jonáškovi všichni hráli, prostě prožili jsme spolu krásný den.

Byl jsem se s rodiči rozloučit s létem. Museli jsme kvůli tomu do Blšan, kde se akce takového jména konala v sobotu 10. září 2011 odpoledne.

Program byl bohatý. Dlužno však podotknout, že mě z něj nic extra nezaujalo, a to na pódiu vystoupila i jakási Heidi Janků, to je však zpěvačka tak možná pro naši babičku. Co mě ale zaujalo velmi, to byly nafukovací balónky, a tak jsem si jeden z nich odvezl i domů.

Nejlepší z celého loučení s létem pak byl skákací hrad.

Bylo to na začátku jedenatřicátého týdne roku 2011, kdy jsem se se svými rodiči a dědou vypravil do vrouteckých hvozdů na houby.

Prý nerostou…

Dovolím si na tomto místě zkonstatovat ten fakt, že tato informace patří k těm, jež skutečnosti odpovídají jen pramálo: houby rostly a třebaže mne osobně z posedu na tatínkových zádech zajímala spousta jiných věcí (např. kterak vypadá smrková či borová šiška…), nasbírali mí rodiče hub, že se jim do košíku téměř nevešly.

Nejlepší sběračkou byla maminka. Nejslabším článkem houbařského řetězce pak děda. Tatínek žehrající na osud (tedy že mě nosí na hřbetě…), byl průměrem. Maminka sbírala houby natolik kvalitně, že se děda jednu chvíli až rozčílil a nikolivěk pouze pravil, nýbrž vzkřiknul: „Ireno, ty mě s…“ – TO KDYŽ MAMINKA V TRÁVĚ NAŠLA „PRAVÁKA“ JAKO HROM – protože sám se lesem ploužil bez valných, houbařsky cenných výsledků.

Finále však bylo bez diskusí úspěšné. Domů do Podbořan jsme si odvezli plný košík hub a dědeček krom toho, že nás v Kryrech uctil chutnou krmí, hrnkem kafe a bábovkou, na maminčiny invektivy stran toho, že by měl do lesa nosit brýle (aby na houby viděl… a to maminka ví, že děda vidí – krom na blízko – jako ostříž…) se rozčiloval pouze na oko a já ho podezírám z toho, že houbičky sbíral tak blbě, jak je sbíral, jen proto, aby mým rodičům udělal radost.

Nakonec to byl on, kdo celé naše houbaření nejvíc odskákal: donesl si totiž v kožichu dvě statná klíšťata, které mu pak páčila z kůže babička.

První to ptáče viděla babička – bylo pod jejím domem na chodníku, o který bilo křídly a ne a ne se dostat do vzduchu. A tak mu šla s dědečkem pomoci. Vzali ho do ruky, vyhodili ho do vzduchu a to ptačí mimino zamávalo křídly, uletělo dva, možná tři metry, aby přistálo na zemi a tím to pro něj zase zvadlo.

Vypadalo jako vlaštovka. Ale vlaštovka to nebyla. Dědeček s babičkou si nebyli jistí, a tak se vypravili za pradědečkem Urbanem: to je ornitolog – amatér. A ten s neochvějnou jistotou pravil, že jde o rorýse.

 Rorýs obecný (Apus apus)

Rorýs obecný (Apus apus), jak jsme se dověděli na internetu, je jediný zástupce čeledi svišťounů (Apodiformes) i řádu rorýsovitých (Apodidae) běžně se vyskytující u nás. Je to pták podobný vlaštovce, který má delší srpovitá křídla a kratší vykrojený ocas. Je tmavě hnědý, zdánlivě černý a má světlé hrdlo. Je našim nejrychlejším letcem (maximálně až přes 200 km/h) a loví drobný létající hmyz. Hnízdí převážně ve štěrbinách pod střechami budov a ve větracích otvorech panelových domů. U nás více než 95 % rorýsů hnízdí na lidských stavbách, proto je teď ohrožený zateplováním. Rorýsi nikdy sami nesedají na zem (mají zakrnělé nohy) ani na dráty jako vlaštovky, jen se někdy drží na svislých stěnách. Dále jsme se dověděli také to, že pokud rorýse najdeme na zemi, zkusíme ho vyhodit do vzduchu, aby mohl odletět, pokud je zraněný nebo mu nejde letět (mládě), co nejrychleji ho odneseme do záchranné stanice, což je povinnost ze zákona. Rorýs je totiž v České republice zvláště chráněný jako ohrožený druh a nelze jej chovat doma.

Jenže najděte na Podbořansku záchrannou stanici! Pátralo se tak zase na internetu, abychom se z jeho stránek dověděli, že nejblíže to máme do Zooparku v Chomutově, kam jsme také ještě večer zavolali. Paní u druhého aparátu nám poradila, ať ptáče necháme přes noc doma, aby si odpočinulo a ráno ať ho zkusíme nad trávníkem vyhodit do vzduchu, že se třeba rozlétá. Když ne, máme ho přivézt.

Jo, panečku, nechte ho doma! Babička má plný byt koček a pro ty byl ten malý opeřenec zážitek! Od rorýskova dočasného příbytku se nehnuly, dokud nebyly nemilosrdně vystrnaděny, aby mělo ptáče, už tak dost vyděšené, alespoň trochu klid.

Amálka s Roštěnkou „střeží“ rorýska

Pokus o ranní rozlétání byl hrubě neúspěšný. Malý rorýs prostě včera absolvoval svůj první výlet vzduchem, aniž na něj měl, a tak se nastartovalo auto a jelo se do Chomutova. Tady na nás v Zooparku už čekali. Ptáče se na vrátnici stěhovalo do přepravky a pak mezi další čtveřici malých rorýsů, které tady dokrmí, nechají trošku dospět a pak je zpátky vypustí do volné přírody.

A my jsme se s maminkou, babičkou a dědečkem, když už jsme v Chomutově byli, Zooparkem také prošli… 

S nepochopením velmi brutálním jsem se setkal v souvislosti se svým zájmem o výpočetní techniku, neboť jak mí rodičové, tak i prarodičové o mou touhu věnovat se aktivitám spojeným s počítači projevili pochopení vpravdě pramalé.

Čemuž, upřímně řečeno, dost dobře nerozumím… posadit mě na nočník a vyžadovat po mně, abych v té míse něco zanechal, to ano. O to jim jde! Ale rozvíjet své schopnosti na poli elektroniky, tomu mi zuby nehty brání.

A tak je nakonec štěstí, že mám taky strejdu Pavla – ten mi svůj notebook (ještě to neumím pořádně vyslovit…) klidně půjčil. Učinil jsem tak své první krůčky v programování. 

Tak jsme byli s rodiči a babičkou Jitkou v Zooparku v Chomutově. Počasí vyšlo a zvířátka byla krásná. Nejlepší byly kozy - na jedné jsem se dokonce povozil.

Největším zážitkem byla ale zmrzlina. Problém byl v tom, že tu si dala maminka a měla v úmyslu dát mi jí jenom ochutnat. Jenomže - CHYBA LÁVKY! Ty doby, kdy jsem byl odkázán jen na to, co se mi donese k ústům, jsou už v nenávratnu! Já už si totiž umím lecos i prosadit!

Nejdřív mi bylo půl roku. K té příležitosti jsem navštívil paní doktorky, která zjistila, že vážím už skoro jedenáct kilo. Sice nevím, kolik to je a co to znamená, ale babička Jitka heká, že mě už neunese, tak to bude zřejmě něco významného.

Pak přišly Velikonoce… to Vám mně dali do ruky klacek spletený ze spousty tenčích klacíků, kde na jednom konci visely barevné stužky. Což o to, pěkné to bylo, krásně se s tím mávalo – ale, upřímně řečeno, chutnalo to odporně.  

Navíc ta věc, ten vopentlenej klacek, byl určený k tomu, abych s ním nařezal nejen mamince, ale taky všem tetám, ke kterým jsme zajeli, a všem babičkám, které jsme navštívili. A představte si, všechny ty, které jsem tím nástrojem tak nemilosrdně potrestal, se na mě chechtaly a ještě mi daly něco dobrého na zub.

Teda na dva zuby… jo vy to nevíte? Už mám dole v puse ty zuby dva!

Nejvíc si to všechno a naprosto zjevně užíval tatínek. Pochvaloval si, že se se mnou dobře koleduje a litoval, že má málo končetin… to prý proto, že řídila maminka a tatínek u každé tety dostal skleničku nějakého hrozně moc dobrého pití. Do jedné, do druhé nohy… a že prý škoda, že není chobotnice. A tak nakonec po obědě usnul ještě dřív než já…

To byly moje první Velikonoce…